Doba předrevolučních

scifistických večírků (1987-1989)

1987

V CKČ neboli 'Ceně Karla Čapka' je dotyčná povídka Ten, kdo přišel z vesmíru trapně třináctá. Koneckonců je to teprve druhá její verze, což u autorky, která své věci pořád maniakálně přepisuje, vůbec nic neznamená. V této verzi hraje velkou roli alkohol – tajemná to substance patnáctileté osobě prakticky nedostupná. Ten, kdo z vesmíru přišel, po požití několikeré sklenky získává zpátky ztracené psychotronické schopnosti. Patnáctileté osobě absolutně nedochází, že by to dospělí mohli brát jako povedený vtip! Jenže o tři roky později už jí to dojde, takže ve třetí verzi motiv s alkoholem pečlivě vymýtí a ve čtvrté rozhodně neobnoví. Ten správný čas na vtipy o Fomalhiwanech ještě nedozrál.

1987 – 1989

Zlatá doba scifistického fandomu! Osoba teď už šestnáctiletá je odchycena vousatým Vaškem Soukupem a odvlečena do sci-fi klubu R.U.R. (zvaného Roura). Tam je padesát dalších vousatých chlapů a dvě feministky. VK se daří půl roku tam chodit a v rozpacích mlčet, zatímco její maminka hlídkuje pod okny. Postupně se ale ukazuje, že zdaleka ne všichni z osazenstva mají vousy a že spousta z nich má mozek. Jsou tam kluci z matfyzu, se kterými se dá mluvit přímo úžasně. Vychází najevo tajná pravda: sci-fi kluby jsou nenápadným shromaždištěm skvělých lidí, kteří by ve svobodnějších dobách dost možná dělali něco úplně jiného a jaktěživi by se nepotkali. VK posílá povídky na všechny strany a vyhrané klubové soutěže fungují jako neoficiální vstupenka na soukromé večírky. Každé pondělí je u Zdeňka Rampase posezení ve Sci-fi muzeu, jednou za měsíc ve středu se jezdí k Evě Hauserové do jejího Doupěte uzurpátorky. Jak tak VK poslouchá, o čem se mluví, učiní překvapivý objev: vláda bolševiků není normální stav světa, jak si vždycky myslela!

1988

(kolem Vánoc) je jedním o dva roky starším matfyzákem prakticky proti své vůli dosmýkána na partičku Dungeons&Dragons do žižkovského brlohu scifisty a pozdějšího knihkupce Toma Štipského. V brlohu není žádný nábytek; jen černé závěsy na oknech, matrace na podlaze, Jethro Tull ve věži a láhve s medovinou všude jinde. Jak to jen mamince mohlo uniknout?! Dotyčný matfyzák, jistý Martin Klíma, pomalu předčítá pravidla. VK si říká, že je nějaký natvrdlý – než jí dojde, že to tam na místě překládá z angličtiny. Tento důkaz intelektuální převahy v ní vyvolá takový obdiv, že se z toho už jaktěživa nevzpamatuje.

1989

Martin má v plánu D&D přeložit do češtiny a vydat v rámci matfyzáckého sci-fi fanzinu Villoidus, kteréhožto je zrovna šéfredaktorem, což je záminkou k četným překladatelským schůzkám u VK a jejího (západními příbuznými věnovaného) počítače ATARI. (Tou dobou mimochodem v životě VK proběhnou osmnácté narozeniny, maturita a přesun na FF UK – kterýžto má definitivně uzavřít a vytěsnit z vědomí nezdařený pokus o proniknutí do tajů ekonomiky). Než ale projekt D&D dospěje ke zdárnému konci, přichází revoluce sametovka. Sedmnáctého listopadu Martin hřímá z improvizované tribuny na Albertově a pronáší plamennou řeč o tom, že život v nesvobodě je horší než smrt, zatímco VK s vyplazeným jazykem visí tamtéž o třicet metrů dál – v živém plotě z ptačího zobu, ve kterém uvízla, když se pokoušela prodrat pod tribunu za ním. Jak větvičky povolují, pomalu propadává níž a níž, z omrzlých prstů pouští květinu i svíčku a konečně se osaměle a beze slávy řítí mezi mikrofony a výbavičku nějakých podvratných zahraničních novinářů: situace velmi typická.

comments powered by Disqus