Co se stalo pod Blaníkem...

Bonusová scéna k novelce O snovačce a přemyslovi

Vzpomínky Libby zaplavily: pachuť jedné dávné bitvy, ve které stála po přemyslově boku... v jiném životě, před třiceti lety, kdy ještě nevěděla, že přemysl jednou zradí ji .

Budoucnost jí žádná věštba neodhalila; vždyť přemyslové vždycky dokázali utajit své plány, když se jim zachtělo. Bez jakýchkoliv pochybností za ním autobusem jezdívala na víkendy do Brna. A k Blaníku pak taky jela s ním. Vezla se v jeho Škodě Rapid, oblečená v plesnivých džínách-mrkváčích z Tuzexu a svetru z Jitony, a na klíně držela hliníkovou svačinovou krabici s chlebem a řízky. V termosce byl pytlíčkový čaj značky Club. Plavaly v něm malé stříbřité vločky, jak se z nitra termosky odlupovala popraskaná fólie.

"Je to jen škraloup na povrchu," řekl Přemysl. "Strup, který by se dal strhnout, kdyby se někdo odvážil. Jejich doba už se přežila a jejich snovači otupěli. I město cítí, že ta jména ztrácejí sílu, a odlučuje je od sebe! Nakonec se to stane tak jako tak, Libuško. Ale já se můžu postarat, aby při tom netekla krev." Jeho hluboký, konejšivý, příjemný hlas jí vibroval v uších. Přemysl dokázal být úžasně přesvědčivý.

Zaparkovali na opuštěné polní cestě. Pak spolu dlouho šli nekonečným lánem rozoraného pole. To pole bylo všech a ničí; věkovité spory Chrudošů a Šťáhlavů o pozemky či meze čas hladce srovnal a traktor rozoral do božské jednoty pekelně úporného JZD. Jak to brali napříč družstevním vlastnictvím, vyplašili hejno vran. Přízračné ticho protrhl ostrý ptačí křik. Přemysl zaklonil hlavu a přimhouřenýma očima propátrával šedou oblohu. "Ano," řekl. "Tohle je ten den ."

Byla výjimečně chladná zima. Mrazivý listopad. Půda už teď stihla zmrznout na kámen; a krusta ledu na ní ležela jako tenké střípky skla. Přemysl se najednou zastavil. "A tohle je to místo ," dořekl.

Sklonil se k zemi. Zahříval hlínu dlaněmi a vlastním dechem. Libby ho ještě teď měla před očima, jak tam v naprosto nepatřičném černém flaušovém kabátě klečí uprostřed nedozírné bílo-hnědé mozaiky sněhu a zledovatělých hrud. Nebylo pravda, že vůbec netekla krev - ovšem byla to jenom ta jeho: šarlatové stružky, řinoucí se zpod ulámaných nehtů, když holýma rukama drolil černou ornici a nabíral ji dlaní. Krůpěje se mísily s mazlavým prachem, sněhem a hlínou. Přemysl se usmíval.

Jeho ruce usilovně tvarovaly a hnětly. Měnily uspořádání. Vrstvily čas. S obrovským zápalem, s tvrdošíjnou úporností... s mytickou odvahou .

Libby se dívala na hodinky: minula čtvrtá a padal soumrak. Tam v Praze už se sešli před cestou na Vyšehrad. Budou mluvit a zapalovat svíčky. Obracet se k minulosti... žádat ji přesně o tu pomoc, které se jim právě dostává.

Vrány jim kroužily nad hlavou. Pohyb černých křídel se zrychloval a křik sílil; sléval se do chraplavého nářku, zatímco ptačí těla tvořila stěnu mohutného trychtýře, zvedajícího se k nebi jako tornádo. Někdy se tohle stává v létě. Pak oráči a reportéři najdou slehlé kruhy v obilí. Jenže teď byl ledový podzim roku 1989 a místo zrajících klasů odletovala z pole jen sprška hlíny, ledu a kamení. "Stůj při mně, Ostrozraká," šeptal Přemysl, "obrať své oči tam k hoře-"

"Vpravo," vyrazila ze sebe Libby. "Tři sta metrů za tebou. Dolů. Dolů – teď!"

Přemysl prudce švihl rukou. Jeho prsty pročísly vzduch. A vtom už to bylo vidět: Divoký hon se řítil oblohou; trojice vzpínajících se koní s čabrakami s rolničkami, malované sáně a na kozlíku zavalitý muž v sobolím kožichu. Spřežení prorazilo stěnu ptačích křídel a vrhlo se dolů, přesně, jak Libby předpověděla. V téže chvíli je zasáhl poryv energie, rozbouřené Přemyslovým gestem. Vzduch se zachvěl; vlnící se modravá stěna, jako když průvan nadzdvihne závěs. Zjevení zmizelo. Obraz se zbortil. Zůstaly jen střípky ledu, sypoucí se na zem.

"Všeslovanská vzájemnost," zavrčela Libby. "Tohle na nás budou zkoušet. Dva... přímo vzadu... třetí vlevo... Teď!"

Přikrčila se k zemi. Těsně ji minul cíp Přemyslova kabátu. Znovu rychlé švihnutí jeho dlaní. Ječící rozšklebená tvář baby Jagy posvištěla kolem nich, následovaná hmoždýři a drůbežími pařáty. Krůtobití dopadalo na zmrzlé pole. Půda byla náhle posetá drobnými krátery ve tvaru muřích noh. Přemysl stál široce rozkročený a prsty skládal písmena azbuky; nic jiného se s tímhle nedalo dělat. Kolem jeho hlavy vířily útržky vizí... průhledy do sibiřské tajgy a nekonečných moskevských prospektů. Někdo ochraptěle zpíval. Cinkalo sklo. Střípky obrazů se promítaly i na černou plochu Přemyslova těžkého kabátu, srážely se na ní jako olejnaté skvrny na vodě. Ze země kolem se kouřilo. Sníh zmizel pod vrstvou sazí.

Libbinu pozornost na okamžik strhla promrzlá dívka, choulící se pod zasněženým smrčkem. Krok od ní se tyčil obrovitý růžolící kat v šarlatové kápi; sám Mráz. "Je ti zima, Nastěnko?!"

"Teplo, dědečku, teplo!" lhala dívenka bez mrknutí oka.

Mráz se nenávistně zasmál. Zvedl ruku se třemi vztyčenými prsty. "Kolik vidíš prstů, Nastěnko?"

"Čtyři, dědečku," špitla Nastěnka nacvičenou odpověď.

"Správně! Ale stejně jsi nepřítel lidu, ty zmije jedovatá!" hřímal Mráz. "Otoč se zády. Budeš zastřelena na útěku-"

Libby se vzpamatovala. Zase našla řeč; a sáhla po řešení, které bylo sice infantilní, ale účinné. "Nastěnka-nástěnka-"

VŘSR – slavné vítězství pracujícího lidu, hlásala bílá písmena na Mrázově rudé kápi, ale to už se nástěnka hroutila vlastní vahou a rozpadala v prach. Tentokrát to byly střípky zlatavých srpů a kladívek, co se z cárů rudé vlajky sypalo k zemi. Zářivá drť ulpívala na vířících ptačích křídlech. Najednou bylo kolem až příliš světla... celý dlouhý proud světel, tisíce zapálených svíček v prokřehlých rukou, ohnivá řeka stoupající vzhůru k Vyšehradu-

Libby to cítila naprosto jasně. Právě v tuto chvíli se to děje; už jen pár kroků, a čelo průvodu dorazí ke Slavínu-

Přemysl se k ní obrátil. Cítili to oba: rytíři v podzemí procitají! Otevřely se brány a z hlubin Blaníku se vyřítila jízda.

Stěnka Razin políbil ústa své kněžně, zdvihl ji nad hlavu a mrštil jí proti jezdcům. Také Ilja Muromec pobídl koně. Kopyta duněla v mracích nad Libbinou hlavou, jak bělouš cválal po ptačí stěně, jako když kaskadér na motorce krouží ve sférické ocelové kleci. Tam nahoře se srazily přízračné zbraně.

Zato dole, přímo na úbočí Blaníku, náhle ze země vyrazilo osení: měkký zelenavý přísvit teplého jarního podvečera, modravý přelud vod; dub zelený ční nad zálivem, zlatý tam řetěz zavěšen-

Když to Libby uviděla, do očí jí vhrkly slzy bezmocného vzteku. Proč tohle? běželo jí hlavou. Proč vzali zrovna tuhle krásnou poému? Jak to mohli udělat?! Jenže - právě proto. Věc tak líbivá a nezáludná byla obzvlášť vhodnou zbraní. Libby je dobře znala; vždycky bojovali pomocí iluzí. Neštítili se vyhladit celá města; tak proč neotrávit posvátný dub i s kocourem? Když se podívala pořádně, viděla, jak zlatý obojek ubohé zvíře škrtí. Moudrý kocour nechodil vpravo ani vlevo, natožpak aby zpíval nebo vykládal pohádky. Jen se zoufale zmítal na snovačském řetězci a lapal po dechu.

"Teď! Toho kocoura!" křikla na Přemysla; a Přemysl znovu propletl prsty a švihl rukama určeným směrem. Spoutané zvíře vzplálo; na okamžik se změnilo v ohnivý keř – v tentýž, z jakého za jiných okolností promlouvá Hlas, - a náhle se v tom místě protrhla obloha a oni konečně na okamžik zahlédli tvář jednoho ze snovačů, který proti nim stojí: tvář známou z Televizních novin a oficiálních příležitostí a čela Strany a vlády-

Tady byli snovači staré doby. Známí i bezejmenní: všichni, kteří tu iluzi ještě drželi.

Tam venku, v reálném světě, nikdo nezvedl zbraně.

Tady, ve světě snovačů, zuřila největší bitva v Čechách od pádu Třetí Říše.

comments powered by Disqus