Zde je rozhovor z 30.7.2003, který připravovala paní Alice Horáčková, redaktorka Kultury MF DNES. (V novinách nakonec vyšla jenom malá část níže uvedených odpovědí, protože záměrem bylo udělat souběžně rozhovor s pěti různými autorkami.) Tady je plná verze.


Píšete sci-fi příběhy o hvězdných impériích a planetách, obývaných lidmi s nadpřirozenými schopnostmi či přímo nadpřirozenými bytostmi, povídky a romány, v nichž jsou lidé ohrožováni krutou Vodou či jim do života zasahují pradávné předměty. Kde se ve Vás vzala vášeň pro ty fantastické děje a vesmír plný legend?

Jenže i náš vesmír je plný legend! Trocha toho úžasu a tajemna člověka vytrhne ze všednosti. Přitom ani nemusí jít o nějaký zbabělý "útěk před realitou", který se v souvislosti se sci-fi často jízlivě zmiňuje. Posun mimo náš svět a čas někdy umožní vidět věci z lepšího úhlu, nebo je alespoň zbaví balastu. Svoji poslední knihu, krátkou novelku Pán všech krůpějí, jsem psala, když jsem měla půlroční dítě. Šla jsem takhle s kočárkem opuštěným parkem a napadlo mě... co je to vůbec za podivnou bytost, kterou si tu vezu? Vždyť o ní nic nevím! Co kdyby třeba ženskou někdo znásilnil a vzápětí zabil jejího muže? Je těhotná a v nejistotě: je to dítě manžela, nebo jeho vraha? Hrdinka té knihy tak dlouho hledá na svém synovi zločinecké rysy, až ho dožene k naprosto zoufalému činu. Je to příběh o tom, co všechno může matka svému dítěti udělat, když se ho bojí. Stejná věc se klidně mohla odehrát v Praze a vrahem mohl být uprchlý psychopat z Bohnic, ale já zvolila opuštěný hrad ve Skotsku a démonickou mořskou bytost, Vodu. Zkrátka mám ráda tajemno a modrou barvu a k jídlu ryby, a navíc nemusím celý příběh rozmělnit detaily o tom, proč hrdinové neudělali testy DNA a co na to celé řekla sociální pracovnice. Chci psát mýty. To je mnohem skutečnější skutečnost.

Žánr, to je bedna plná rekvizit a kulis. Autoři se v nich přehrabují a vyberou si, co se jim zrovna hodí, protože kulisy jsou veřejným majetkem. Občas zase sami něčím přispějí (já třeba kdysi přihodila do sci-fi arzenálu "krystal argenitu"). Ovšem kulisy samy nestačí. Jejich sebelepším poskládáním dobrý příběh nevznikne. Přímo naopak - opravdu "čistě žánrové" knihy jsou jenom ty špatné, protože se soustřeďují na kulisy místo na lidi. Teď kupříkladu píšu dlooooouuuuhatánský román Jantarové oči, a to je opravdová sci-fi: jsou tam mimozemšťani, rakety, nové technologie. Jenže ve skutečnosti je to zkrátka příběh o náboženském fundamentalismu a ovládání lidí prostřednictvím pocitu viny, o moci, o Bohu a lidských obětech, o iluzích a zaslepenosti, o zločinu spáchaném pouhou nerozhodností - a také o jednom muži a jeho naprosto zoufalém boji o víc než o život. Musí to být sci-fi, protože mě zkrátka nenapadá lepší způsob, jak tuhle věc sdělit, ovšem neznamená to, že chci psát sci-fi za každou cenu. Je pravda, že sahám radši pro cizí planety než třeba pro sedla, revolvery a ponorky, ale rozhodně si vyhrazuji právo používat všechny bedny po libosti. Z rekvizit mimo naši realitu si vezmu cokoliv, co bude příběh potřebovat - a nebo třeba taky nic.

Jak jste prosazovala svou první knížku k vydání a bylo to obtížné?

Klíčové není samo vydání knihy, ale to, co se s ní pak stane. Jestli se prodá, jestli si jí někdo všimne, jestli se o ní ví. Někdy v patnácti letech jsem začala posílat povídky do scifistických soutěží, a od té doby doslova každou řádku, kterou jsem napsala, někdo popadl a vydal. V osmnácti jsem vyhrála Cenu Karla Čapka a dotyčný román Na pomezí Eternaalu vyšel vzápětí. Pak ještě dvě knihy, každá po roce. Čtvrtá trochu vázla, trvalo mi tři roky, než jsem ji dopsala. Načež jsem šla do práce a najednou vůbec nebyl čas. Pátá kniha, ta o Vodě, vyšla až po letech - a doslova se za ní zavřela voda. O knihách platí totéž co o dětech: když je mezi sourozenci příliš velký odstup, je každý jako jedináček; a když další román nevyjde včas, všichni zapomenou. To, že člověk drží svou vydanou knihu v ruce, zdaleka neznamená, že má vyhráno. Jantarové oči dopíšu někdy za rok - a budu zase začínat znova, jako bych nikdy nenapsala nic.

Myslíte, že se autorky prosazují v literatuře obtížněji, než autoři, neřkuli v oblasti sci-fi, která je spíše výsadou mužů? Že mají jiná témata a jiné čtenářské publikum?

Myslím, že rozdíly mezi muži a ženami jsou mnohem menší, než je teď v módě tvrdit. Samozřejmě existují problémy specifické pro každé pohlaví, a tím pádem i specifická literární témata - ale těch obecně lidských záležitostí, které jsou společné, je mnohem víc. Kromě toho mi vždycky připadaly zajímavější. Jsme především lidé, a teprve pak se dělíme na muže a ženy. A podobně i knihy by měly být především dobré. Dokonce mi připadá, že kniha je tím lepší, čím méně je na ní poznat, jakého pohlaví byl autor... což samozřejmě neznamená, že univerzálnost je zárukou komerčního úspěchu. Je známo, že ženy víc kupují knihy a víc čtou. Kdybych psala pro ženské publikum - bože, to bych se měla! Jenže já ten "ženský úděl" zas tak neprožívám. Nerada vařím, domácnost jsem omezila na minimum a vůbec nemám potřebu stěžovat si "na chlapy", protože už dlouhá léta je mou nejlepší kamarádkou můj manžel. Kdyby se mi manželství hroutilo a dětem se kdovíco dělo, asi bych to viděla jinak, ale zatím se doma rádi potkáváme a pořád si máme o čem povídat. Jediná moje kniha, která měla vysloveně ženské téma, je Pán všech krůpějí; tam je dokonce i porod. Jenže moje dcery už odrostly natolik, že mi další námět asi neposkytnou. Zato jim konečně můžu číst to, co jsem kdysi ráda četla sama, to jest například řecké báje, Hobita... a sci-fi. A psát Jantarové oči, kde jde hlavně o moc a o víru a kde ústředním problémem není ani těhotná žena, ani žádné dítě, ani žádná diskriminace plynoucí z rozdílů pohlaví.

Když mi bylo devět let, věděla jsem, že nikdy nechci dělat nic jiného než psát knihy. Když mi bylo osmnáct, došlo mi, že to má jeden trapný háček: nikdy se tím neuživím, pokud nebudu psát buď na kšeft, nebo anglicky, nebo nejlépe anglicky na kšeft... což asi nebudu. Takže od té doby obcházím tu kaši v různě širokých kruzích. Vystudovala jsem knihovnictví (špatná trefa; nechci knihy rovnat ani pitvat, ale psát!). Pracovala jsem jako redaktorka (zase špatná trefa; jak by asi dopadl malíř, kdyby žil v domě bez oken a vídal jenom zdi s cizími obrazy?). Prchla jsem na mateřskou (skvělý nápad, krátkodobý odklad, ale děti ten problém nevyřeší, jen prohloubí). Dva roky jsem studovala zahradní architekturu (krok správným směrem, živit se něčím z docela jiného soudku; jenže něco tak úchvatného, jako jsou zahrady, vyžaduje stejné nadšení jako knihy, a já nemám dost zásob vášně, aby stačila na obojí.) Nu, kampak se zašiju příště? Prozatím se přiživuju překládáním a přemýšlím, jak se stát rentiérkou!

comments powered by Disqus