Argenitové kdyby

(Doslov k povídce Lunapark Luna v antologii Hvězdy české sci-fi)

Co třeba kdyby... Kdyby v blízkém vesmíru existovaly další obydlené planety. Kdyby se na různých světech v různé míře vyskytovaly psychotronické schopnosti. Kdyby bylo možné psychickou energii dlouhodobě akumulovat – přeměnit ji na argenit, velmi skladný a dekorativní (a samozřejmě tajemně zářící) krystal bez strutury z atomů – a pak ji myšlenkovým příkazem naráz uvolnit, když je potřeba budovat nebo ničit a člověku se nechce brát si na to motorovou pilu. Kdyby tohle všechno...

Pak by vesmír vypadal jinak než ten náš.

Jedinci s psychotronickými schopnostmi (někdy zvaní 'vznešení argia~luové', někdy 'gleewarini', jindy zase 'ty svině mizerný'), by občas měli problém dožít se důchodového věku, ale každopádně by měli moc. Krystaly argenitu (většinou pocházející z opuštěných planet dávných a důkladně vymřelých netechnických civilizací) by podle okolností představovaly jmění, posvátný předmět nebo nebezpečný kontraband. S argenitem se dá podnikat leccos; záleží na povaze hrdiny a typu státního zřízení. Ale jisté je, že když se škodolibostí Osudu takový krystal ocitne nějaké ubohé literární postavě v ruce, v chapadlu nebo v kabelce, efektivně zlikviduje veškeré její předchozí životní plány.

Argenit coby středobod vesmíru se mi osvědčil. Má podobnou funkci jako peníze, ale na pohled je mnohem malebnější. Stojí v pozadí a spojuje světy, příběhy a osudy, které by se jinak nikdy neproťaly. Některé civilizace ho znají a hojně využívají, jiné ho teprve objevují a k dalším o něm zatím nedolehla ani zmínka – tak jako k Pozemšťanům v době gerdánského pokusu na Luně. Přísně vzato nepíšu žádný 'cyklus', spojený místem děje nebo osobou některého hrdiny, nýbrž 'budoucí historii' s jediným velkým argenitovým kdyby.

Zrovna novelka Lunapark Luna, napsaná pro tuto sbírku, má ovšem přímé pokračování. K nezdařenému gerdánskému zásahu má dojít v roce 2566; chronologicky je to vůbec první argenitový příběh. Össeané pak na dlouhá desetiletí plíživým, nenápadným ideologickým způsobem ovládnou Zemi – a v roce 2608 proti nim stojí Lucas, syn Gilese a Ainei, v několikadílném románu Jantarové oči.

Civilizace povstávají a zase upadají. Zatímco Zemi ovládá össenská Církev, Hvězdovládci z Nangondu pátrají po odpadlících Sgenech a nakonec objeví jejich skrýš na planetě Tlix a pěkně to tam vymetou. Fomalhiwa, prastará argenitová planeta, se ze strachu před Hvězdovládci uzavírá do izolace. Mezitím roste moc impéria Igeřanů a v roce 4228 Igeřané dobývají Zemi. Kolem roku 9990 propuká válka Igeřanů s n~sit~nem, říší rostlinných bytostí floraínů. Ve snaze získat argenit jako zbraň proti floraínům Igeřané zničí civilizaci Fomalhiwy. V roce 10021 vzniká říše Eternaal, sjednocující trosky Igeru a n~sit~nu. V dalších staletích se hledači vydávají na daleké cesty R-A prostorem, aby na starých planetách objevili argenit, a ocitají se až na samých hranicích říše Hvězdovládců...

Ne, neberte to moc vážně. Zaznamenávat 'budoucí historii' vymyšleného vesmíru je ošemetná věc. Autorka sci-fi Ansen Dibellová si z toho dělá legraci a ve svém pojednání o zápletce (Plot, In: How to Write a Million, Londýn 1995) varuje, jak záludná je tahle 'nemoc stvořitelů světů'. Autorům radí, aby informace o svých vymyšlených světech vecpali kamkoliv, klidně i do šuplíku na ponožky, ale hlavně ne proboha do knihy. Čtenář chce příběh, ne tabulky a desítky stran dodatků, rozborů, výkladů a reálií! A tohle platí tím spíš v dnešní informační době, kdy každý, kdo hledá, taky snadno vyhledá.

A proto už ani slovo! Jen ať zůstane argenit tajemný, všudypřítomný a neviditelný – trochu jako ten tajný spolek venkovských učitelů, kteří tajně tahají za tajné nitky a pomocí mikroskopických vysílaček ovládají svět natolik tajně, že jste o nich určitě nikdy neslyšeli. A kromě toho (jak by dosvědčili všichni skuteční argia~luové, kdyby to nebylo tak tajné) – je zvláštní vlastností argenitu, že v povědomí civilizace blokuje informace o sobě.

Tak je to v plánu. Namluvit všem, že argenit si někdo jen tak vymyslel!

comments powered by Disqus